Telefonát, který ve vás zanechá podivný pocit. Hlas zní klidně, odpovědi dávají smysl, a přesto něco nesedí. Jazykovědci i psychologové upozorňují, že lež se často neprozradí tónem, ale konkrétními slovy. Výzkumy ukazují, že lháři v mluveném projevu opakují několik výrazů častěji než lidé, kteří říkají pravdu.
Odhalit nepravdu po telefonu je složitější než při osobním setkání. Nevidíte gesta ani mimiku, zůstává jen hlas a obsah sdělení. Právě na jazyk se proto zaměřil tým amerického psychologa Jamese W. Pennebakera z University of Texas v Austinu, který dlouhodobě zkoumá souvislost mezi slovy a psychikou. Analýzy tisíců textů a přepisů rozhovorů ukázaly, že lhaní má překvapivě konzistentní jazykové vzorce.
Podobné závěry přinesla i studie publikovaná v odborném časopise Journal of Language and Social Psychology. Vědci v ní porovnávali projevy lidí, kteří dostali za úkol lhát, s těmi, kteří mluvili pravdu. Rozdíly se objevily právě ve volbě některých slov.
Slovo první: „upřímně“ a další zesilovače
Pokud někdo v telefonu zdůrazňuje, že mluví „upřímně“, „vážně“ nebo „na rovinu“, zbystřete. Lingvisté těmto výrazům říkají zesilovače důvěryhodnosti. Mají posluchače ujistit, že sdělení je pravdivé. Paradox spočívá v tom, že lidé, kteří říkají pravdu, takové ujišťování většinou nepotřebují.
Pennebaker ve svých analýzách upozorňuje, že lháři mají tendenci svou věrohodnost podpírat slovně, protože podvědomě cítí ohrožení. Místo faktů tak přidávají slovní pojistky. Samotné slovo samozřejmě důkazem není, rozhoduje jeho četnost a kontext. Pokud ale někdo během krátkého hovoru několikrát zdůrazní, jak moc mluví pravdu, je to varovný signál.
Slovo druhé: „nikdy“ a „vždy“ jako obrana
Další nápadná skupina jsou absolutní výrazy – „nikdy“, „vždy“, případně „za žádných okolností“. Když je někdo používá až příliš ochotně, stojí to za pozornost. Studie z Journal of Language and Social Psychology popisuje, že lidé kteří lžou, sklouzávají k černobílému líčení situace častěji než ti, kdo mluví pravdu.
Typická věta? „Nikdy bych to neudělal.“ Nebo naopak: „Vždycky všechno řeším férově.“ Zní to pevně. Uzavřeně. Jenže skutečný život takhle ostré hrany většinou nemá a pravdivé výpovědi bývají opatrnější, občas i trochu rozkolísané.
Psychologové mluví o obranné reakci. Kdo si není jistý půdou pod nohama, snaží se ji aspoň slovně zabetonovat. A tak přidá kategorické soudy, rychlé odpovědi bez zaváhání. Někdy až moc rychlé. V kombinaci to může působit jako předem nacvičená obhajoba, i když samozřejmě – samo o sobě to nic nedokazuje.
Slovo třetí: zájmeno „já“
Možná trochu překvapivě se mezi sledovanými slovy objevuje i docela obyčejné „já“. Pennebakerův výzkum naznačuje, že při lhaní lidé první osobu jednotného čísla používají méně. Jakoby ustoupí do pozadí.
Místo věty „já jsem to zařídil“ zazní spíš „nějak se to zařídilo“ nebo „ono se to udělalo“. Z odpovědi zmizí konkrétní původce děje. A právě to může být drobná stopa.
Souvisí to s psychologickým odstupem. Když člověk neříká úplnou pravdu, často se od vlastních slov lehce oddělí – aniž by si to uvědomil. Menší množství osobních zájmen tak někdy ukazuje na vnitřní napětí, i když ne vždy a u každého. Záleží na stylu řeči, na situaci… je toho víc.
Co sledovat kromě slov
Tři výrazy samy o sobě nestačí k tomu, abyste někoho označili za lháře. To by bylo příliš jednoduché. Odborníci spíš doporučují sledovat změny oproti běžnému projevu konkrétního člověka. Pokud někdo normálně mluví uvolněně a najednou začne tlačit na důvěryhodnost, případně sklouzávat k absolutním soudům, je to signál k opatrnosti.
Důležitá bývá i stavba odpovědí. Lidé kteří si vymýšlí, někdy vynechají ověřitelné detaily – čas, místo, posloupnost kroků. Zato přidají obecné formulace a trochu mlhy kolem. Zkuste se doptat na konkrétní věc. Pravdivá odpověď bývá přirozeně detailnější, i když nemusí být dokonalá.
Jazyk tak funguje jako nenápadný indikátor. Ne stoprocentní detektor, spíš kompas. Když se vám v hovoru něco nezdá a určité výrazy se opakují, zpomalte. Ptejte se dál. Telefon sice skryje výraz tváře, ale slova někdy prozradí víc než by jejich autor chtěl.
Zdroje: jls.sagepub.com, psycnet.apa.org, utexas.edu, psychologytoday.com
