Znáte ten zvláštní pocit při telefonátu, kdy vám něco nesedí. Hlas zní jistě, téměř sebevědomě, ale mezi slovy jako by zůstávalo prázdné místo. Právě jazyk, ne intonace, bývá podle odborníků tím, co lež prozradí nejdřív.
Analýzy přirozené řeči ukazují, že když si člověk vymýšlí, nemění se jen obsah sdělení, ale i způsob, jakým mluví. Věty jsou jinak poskládané, slovník se lehce posune. Není to jen o nervozitě. Mozek totiž musí držet pohromadě náhradní verzi reality a současně kontrolovat, aby se nezamotal do vlastních rozporů – a to je mentální práce navíc.
Psycholog James W. Pennebaker z University of Texas ve svých výzkumech opakovaně poukázal na to, že lidé při lhaní často omezují osobní zájmena. Místo „já“ a „mně“ volí obecnější formulace. Jako by si od svých slov chtěli nechat odstup, možná i malou únikovou cestu.
Tři slova, která by vás měla zarazit
Samozřejmě, žádné slovo samo o sobě není důkazem. Ale pokud se opakuje a zapadá do podivného kontextu, je dobré zpozornět.
- Upřímně – kdo mluví pravdu, obvykle nepotřebuje předem oznamovat, že ji říká. Přehnané zdůraznění může působit spíš opačně.
- Věř mi – místo konkrétních informací přijde výzva k důvěře. Argumenty chybí, zůstává jen apel.
- Nikdy – absolutní výroky zní rozhodně. Jenže realita bývá málokdy černobílá a slova jako „nikdy“ nebo „vždycky“ někdy slouží jako kouřová clona.
Lidé, kteří neříkají pravdu, často sahají po zesilujících výrazech. Podle studií publikovaných v Journal of Language and Social Psychology je to docela častý jev. Silná slova mají dodat váhu tomu, co je ve skutečnosti nejisté.
Proč se objevují vágní formulace
Když někdo popisuje skutečný zážitek, většinou přidá konkrétní detaily. Kde to bylo, kolik bylo hodin, kdo tam stál u dveří. U smyšleného příběhu tyhle drobnosti často chybí, nebo jsou rozmazané. Objevují se výrazy jako „nějak“, „asi“, „vlastně“, a výpověď zůstává podivně neukotvená.
Výzkum kalifornské univerzity v Berkeley, který pracoval s přepisy reálných výslechů, ukázal že nepravdivé výpovědi mívají méně smyslových detailů. Místo konkrétní scény dostanete obecný popis. U telefonu je to ještě složitější, protože nevidíte mimiku ani gesta, takže jazyk nese skoro všechno.
Zajímavá je i práce s časem. Někdo zopakuje otázku, aby získal pár sekund navíc. Jiný odpálí odpověď okamžitě, až příliš pohotově. Samostatně to nic nedokazuje, dohromady už to ale může naznačovat, že si druhá strana hlídá každé slovo víc než obvykle.
Všímejte si změn ve stylu řeči
Forenzní lingvistika – obor na pomezí jazykovědy a práva – doporučuje sledovat hlavně odchylky od běžného projevu. Pokud někdo mluví normálně stručně a najednou spustí dlouhá souvětí plná opatrných obratů, je to nápadné. Možná až moc.
Důležitá je také konzistence příběhu. Pravdivá událost se při opakování většinou zásadně nemění. Lež má tendenci se v drobnostech posouvat – jednou je schůzka v pět, podruhé „kolem šesté“. Takové detaily stojí za pozornost, i když nejde o přímý důkaz.
Telefon jako ideální prostředí pro klamání
Při hovoru nevidíte oči ani ruce. Soustředíte se jen na hlas a obsah sdělení. To může být pro lháře výhoda. Psychologové ostatně upozorňují, že lidé obecně rozpoznají lež jen o něco lépe než náhodně – úspěšnost se pohybuje kolem 54 %. Intuice tedy nestačí.
Místo rychlého závěru je lepší ptát se dál. Kdy přesně se to stalo? Kdo tam byl? Jak to probíhalo krok za krokem. Pokud uslyšíte větu typu „Upřímně, nikdy bych ti nelhal, věř mi“, neznamená to automaticky opak, ale rozhodně je namístě chtít víc než jen ujištění.
Nejde o to vyslýchat každého kamaráda. Spíš o cit pro jazyk a drobné odchylky, které do běžné řeči nezapadají. Slova někdy prozradí víc, než si jejich autor myslí – a to i bez zvýšeného hlasu nebo nápadného zaváhání.
Zdroje: journals.sagepub.com, apa.org, utexas.edu, berkeley.edu
