Přišlo to úplně nenuceně, skoro mezi dvěma doušky kávy. Kamarádka pronesla, že mi občas závidí můj život – a mně to na chvíli úplně vyrazilo dech. Ne proto, že by mě chtěla záměrně rozhodit, ale proto, jak moc se její pohled lišil od toho, který mám na sebe já.
Moje první reakce byla spíš obranná. V duchu jsem si říkala, že nemá důvod. Sama mám často pocit, že jedu na doraz, že poskakuju mezi povinnostmi jako na běžícím pásu. Co by na tom mohlo být hodné závisti? Pro mě to byl prostě běžný den – rutina, kterou beru jako samozřejmost.
Až cestou domů mi to začalo docházet. Dost možná jsem si na svůj život zvykla tak moc, že už nevnímám věci, které by někdo jiný považoval za úspěchy. Psycholožka Petra Šimková z Národního ústavu duševního zdraví v jednom rozhovoru říkala, že lidé mají tendenci snižovat hodnotu toho, co zvládají automaticky. Úspěchy se prý rychle stanou běžnou součástí dne – a tak zmizí z našeho vnímání.
Věta, která mě donutila zastavit
Zeptala jsem se kamarádky, co přesně vidí jako něco výjimečného. Nepřišla s žádnými velkými prohlášeními. Mluvila o drobnostech, které já nepovažuju za nic zvláštního – o tom, že držím určité tempo, že mám vztah, který funguje, že dokážu zachovat klid tam, kde ona cítí zmatek. Ona to brala jako mé silné stránky. Já jako obyčejný provozní režim.
Její slova mi připomněla starší studii v Journal of Personality, kde vědci popisovali, že máme tendenci idealizovat životy ostatních. Vidíme hlavně výsledky – ne každodenní chaos a drobná selhání, která k nim vedou. U sebe naopak dáváme obrovskou váhu i věcem, kterých si okolí ani nevšimne.
Začala jsem si uvědomovat, jak často svoje schopnosti přecházím jen proto, že mi připadají příliš obyčejné. Psychologové tomu říkají kultivace sebehodnoty – tedy snaha naučit se vidět svůj život bez filtru zbytečné přísnosti.
Co tím vlastně myslela
Nešlo o žádné velké vyznání. Bavily jsme se o běžných starostech a ona jen tak mimochodem přiznala, že má někdy pocit, že dohání nereálnou představu o mně. Řekla, že ji to občas unavuje. A mně došlo, že obě jedeme podle úplně jiného žebříčku hodnot.
Když jsem jí na oplátku řekla, že mívám problém utáhnout i obyčejný den, překvapilo ji to. Odborníci často upozorňují, že podobně se cítí lidé, kteří dlouhodobě jedou na výkon, ale zároveň v sobě nosí pocit, že pořád nejsou dost dobří. Tahle nejistota se někdy popisuje jako impostor syndrom.
Večer jsem si její poznámky sepsala, jen abych si je ujasnila. A došlo mi, že největším kritikem v místnosti bývám já sama. Nebylo to nic příjemného, ale bylo to konečně upřímné. Od té doby se snažím vědomě všímat i maličkostí, které se povedou. Ne proto, abych si uměle zvedala ego, ale abych svůj život viděla takový, jaký skutečně je.
Co si z podobné situace může vzít každý
Podobné rozhovory nepřicházejí často, ale když se objeví, mohou člověku nastavit nečekané zrcadlo. Když vám někdo řekne, že vám něco závidí, nemusí to být odraz reality – může to být připomínka toho, co vy sami dlouhodobě přehlížíte.
Nejde o lichocení ani sebelítost. Jde o to, přestat na sebe nahlížet optikou neustálých pochyb. Někdo si to uvědomí díky větě od blízkého, jiný potřebuje odbornou podporu. Základ je ale stejný: sebehodnota se sama od sebe neobjeví.
A pokud bych měla předat jednu myšlenku, pak tuhle: když vás někdo vidí lépe, než se vidíte vy sami, zkuste to neodmítat. Možná jde o obraz, který potřebujete víc, než si připouštíte.
Zdroje: psychologiednes.cz, rozhlas.cz, nudz.cz, idnes.cz
