Ve skříni jsem roky míjela jedny kalhoty, které jsem si kdysi koupila s představou, že jednou budu zase „ve formě“. Místo tiché motivace ale působily spíš jako drobná výčitka pokaždé, když jsem kolem nich prošla.
Když jsem je nakonec odnesla do krabice určené k charitě, došlo mi, že ten kus látky ve skutečnosti připomínal něco, co už dávno nemělo sílu mě posouvat dopředu. Psychologové z Cambridgeské univerzity dlouhodobě popisují, že lidé si doma často nechávají předměty spojené s představou „lepší verze sebe“. Jenže tyto symboly pak spíš tlumí sebevědomí, než aby ho budovaly.
Podobně mluví i výzkum zveřejněný v Psychology of Women Quarterly – více než polovina žen mezi třiceti a padesáti lety přiznává, že někde v šuplíku drží oblečení o číslo či dvě menší. Většinu z nich to ale nepopohání, jen jim to zvyšuje napětí.
Skříň jako místo, kde začíná nálada dne
Zpětně vidím, že ty kalhoty nebyly jen kus oblečení, ale každodenní připomenutí, že nejsem tam, kde bych podle svých dřívějších představ měla být. Až když jsem je odložila, uvědomila jsem si, jak silně dokážou takové drobnosti působit na to, s jakou náladou člověk ráno odchází z domu.
Odbornice z pražské kliniky Edao upozorňuje, že vizuální podněty v domácnosti mohou udržovat dlouhodobé napětí, a člověk si toho často všimne až ve chvíli, kdy je odstraní. Přesně tak to bylo i u mě – tichý tlak, sotva postřehnutelný, ale přítomný den co den.
V médiích pracuji přes deset let, takže sleduji, jak se debaty o těle a zdraví pomalu mění. V posledních letech se čím dál častěji objevuje snaha mluvit o těle s menší tvrdostí a větší realistickou naléhavostí. Ne jako nová móda, ale jako reakce na únavu z očekávání, která mnozí nosíme spíš v hlavě než na ramenou.
V tomhle světle jsem začala vnímat i vlastní rozhodnutí zbavit se oblečení „pro budoucí já“. Nebyla to rezignace. Spíš ukončení rituálu, který měl být motivací, ale stal se jen zdrojem výčitek.
Narazila jsem také na materiály Mayo Clinic, podle nichž lidé dosahují udržitelnějších změn životního stylu ve chvílích, kdy vycházejí z péče o sebe, ne ze studu. Podobně to popisuje i nutriční terapeutka z brněnské Fakultní nemocnice – tlak na výkon vede často jen k dočasným výsledkům, zatímco klidnější přístup má větší šanci vydržet.
Malá úprava, která vnesla překvapivý klid
Krátce po úklidu skříně jsem si všimla nečekané změny. Ráno jsem prostě sáhla po tom, co sedí a v čem se cítím normálně. Nic nepřipomínalo, že bych měla být menší nebo jiná. Bez velkého přemýšlení se domácí prostředí uklidnilo.
Často se říká, že drobné kroky jsou spíš symbolické, ale při pročítání novějších studií o zvycích jsem narazila na jiný názor – lidé se cítí lépe, když mohou mít aspoň jeden malý prostor, který mají plně pod kontrolou. I když je to třeba jen jedna polička.
Po několika týdnech jsem si uvědomila, že se zklidnil i můj vztah k jídlu a pohybu. Najednou jsem nepotřebovala plánovat každý krok nebo si neustále připomínat, co bych „měla“. Se zmizením starých připomínek zmizelo i porovnávání s verzí sebe sama, kterou už dávno nepotřebuji dohánět.
Postup, který může dát prostor i hlavě
Při přípravě článku jsem se znovu dívala na odborné materiály o tom, jak prostředí ovlivňuje naše sebevnímání. Často se v nich objevovalo jednoduché doporučení: zbavit se předmětů, které vyvolávají napětí nebo pocit nedostatečnosti.
Mně pomohlo tohle: vytáhnout všechny „problemové“ věci na jedno místo, chvíli si je prohlédnout a sledovat, jaký pocit ve mně vyvolávají. Když se člověku automaticky stáhne žaludek, většinou tím dostává dost jasnou odpověď.
A možná to hlavní? Uklizený prostor není jen estetika. Je to malé, konkrétní rozhodnutí, že se přestaneme trestat za to, jak vypadáme, nebo za představu, kterou jsme si o sobě kdysi vytvořili. A to jde udělat i během jednoho obyčejného odpoledne.
Zdroje: psychologytoday.com, mayoclinic.org, edao.cz, cam.ac.uk
