V některých firmách se pořád drží představa, že emoce jsou v práci spíš na obtíž. Sama jsem to zažívala léta – poznámky o tom, že reaguji moc citlivě, už jsem ani nepočítala. Brala jsem to jako něco, s čím se musím naučit žít. Jenže pak přišla situace, která ukázala, že právě tahle moje „slabina“ může být nakonec tím, co zachytí chybu dřív, než se rozjede problém.
Bylo pondělí dopoledne a já jsem procházela podklady k výroční zprávě. Rutinní práce, kterou dělám už roky. Narazila jsem na dvě čísla, která mi prostě nedávala smysl. Na papíře to vypadalo jako drobnost, na kterou by jiný asi mávl rukou. Jenže mě ta nesrovnalost pořád nenechávala v klidu. Několikrát jsem se k tomu vrátila a nakonec jsem to poslala dál do týmu.
Psychologové tomu říkají zvýšená emocionální citlivost. Nemá to nic společného s plačtivostí nebo přecitlivělostí, jde spíš o schopnost zachytit nuance, které mohou být signálem, že někde něco nehraje. Podle odborníků z American Psychological Association je to jeden z pilířů emoční inteligence, o které se sice často mluví, ale v praxi ji spousta lidí stále podceňuje.
Emoce nemusí být slabé místo
Když jsem kolegy upozornila, že data nejspíš nesedí, nikdo nad tím zpočátku moc nepřemýšlel. Jeden kolega mi s úsměvem řekl, že se čísla v tabulkách mění pořád a že nemá cenu to řešit. Trvala jsem ale na tom, aby se analýza otevřela ještě jednou. Nezabralo to ani deset minut – a ukázalo se, že podklady opravdu vycházely ze staré verze dokumentu. Pokud by odešly dál, klient by dostal chybný návrh. A to už by byl problém, který by se těžko vysvětloval.
Podobné situace nejsou výjimečné. Harvard Business Review upozorňuje, že firmy, které se věnují rozvoji emoční inteligence, zvládnou odchytit až o třetinu více drobných chyb, jež mohou mít později velké následky. Nejde o intuici ve stylu „něco cítím“, ale o schopnost rychle si všimnout maličkosti, které u ostatních zapadnou.
U nás ve firmě jsem ale stále měla nálepku té, která bere věci moc osobně. Právě proto kolegy překvapilo, že jsem přišla s upozorněním, které ve výsledku zabránilo nepříjemnosti. A možná i proto se pak u nás otevřela debata, která dlouho visela ve vzduchu. Mluvili jsme o tom, proč se tolik lidí bojí říct, že jim něco nesedí, a proč se pocity v práci tak často potlačují.
Co se v práci opravdu počítá
Po celé události jsme si nastavili několik úprav v projektových procesech. K technickým kontrolám přibyl ještě jeden krok. Když má někdo v týmu pocit, že něco jednoduše „nepasuje“, může to otevřeně říct, i když to neumí hned doložit grafem nebo tabulkou. Evropský institut pro pracovní psychologii dlouhodobě upozorňuje, že takové signály bývají prvním varováním před rizikem – a často přijdou dřív než konkrétní data.
Velkým posunem byla samotná atmosféra. Lidé, kteří dřív raději mlčeli, začali mluvit o tom, co je na projektu znervózňuje nebo kde vidí slabé místo. U týmů pod tlakem to může být rozdíl mezi včasným zásahem a zbytečným požárem.
Dlouho jsem si myslela, že profesionalita znamená pocity schovat a držet se jen faktů. Jenže časem jsem pochopila, že tím sama sobě ubližuji. Jeden firemní kouč mi kdysi řekl, že lidé mají tendenci tlačit se do nějakého ideálního obrazu zaměstnance, a přitom potlačí to, co jim přirozeně funguje. A to mě tehdy zasáhlo víc, než jsem čekala.
Když se citlivost změní ve výhodu
Dnes už se na emoce dívám jinak. Nepovažuji je za přítěž a nebojím se je přiznat. Ne pokaždé mě instinkt dovede k něčemu zásadnímu, ale několikrát už mi pomohl zachytit problém, který se v číslech ukázal až mnohem později. A kolegové, kteří mě dřív brali jako „tu emotivní“, dnes říkají, že mám dobré oko na detaily.
Pokud máte pocit, že něco v práci nesedí, nebojte se ozvat. I nenápadná vnímavost může být pro tým cennější, než se na první pohled zdá. Někdy stačí jediný moment, aby se z vlastnosti, za kterou jste se styděli, stala vaše největší výhoda.
Zdroje: hbr.org, gallup.com, cam.ac.uk, apa.org