O stárnutí se často mluví jako o něčem vzdáleném, co se týká hlavně těch druhých. Proto mě zaskočilo, když mi kolegyně mezi řečí přiznala, že ji budoucnost spíš tíží, než uklidňuje. Její slova do mě nečekaně dolehla — uvědomila jsem si, že podobný neklid v sobě nosím už dlouho, jen jsem se naučila ho obcházet.
Nevyprávěla o vráskách ani o tom, že by se cítila stará. Spíš popisovala neurčitý tlak, že čas běží příliš rychle a člověk by měl neustále dokazovat, že stíhá s ostatními držet krok. Když jsme se k tomu později vrátily v klidu u okna v kuchyňce, došlo nám, že o podobných obavách se mezi lidmi mluví jen zřídka — možná proto, že každý má pocit, že je v tom sám.
Podle Světové zdravotnické organizace se navíc první projevy ageismu objevují u lidí už kolem třicítky. Člověk pak začne přemýšlet o tom, co všechno by se mohlo pokazit, místo aby žil to, co právě má. Tahle předčasná nejistota dokáže vyrůst do podoby tlaku, který není úplně snadné rozpoznat.
Co si se stárnutím často spojujeme — a co nám naopak může přinést
Evropská agentura pro bezpečnost a ochranu zdraví v práci uvádí, že lidé mezi třiceti a padesáti lety nejčastěji řeší pokles energie nebo obavu, že ztratí příležitosti v práci. V praxi se to pak projevuje strachem, že právě v době, kdy se snaží skloubit kariéru s rodinou a osobním životem, začnou zaostávat.
Kolegyně o tom mluvila skoro šeptem, jako by se za tyhle pocity měla stydět. Bálo ji, že nebude jednou dost pružná a že se jí svět vzdálí. Když jsem ji poslouchala, přistihla jsem se, že mi její slova znějí až nepříjemně povědomě. Jen jsem je nikdy neřekla nahlas.
Psycholožka Jitka Nesrstová, na kterou upozornil server Psychology Today, popisuje, že nejistota spojená se stárnutím nesouvisí tolik s fyzickými změnami, ale spíš se srovnáváním. Lidé se prý nejvíc vyčerpávají porovnáváním s ostatními — nebo dokonce sami se sebou z minulosti. Přesně to zaznělo i při našem rozhovoru, když kolegyně začala vysvětlovat strach, že už jednou nebude „tak rychlá jako dřív“.
Některé výzkumy ale ukazují i méně viditelnou, zato povzbudivou stránku stárnutí. Analýzy zveřejněné v časopise The Gerontologist například konstatují, že lidé kolem čtyřicítky mají obvykle stabilnější vztahy a lépe zvládají stres. Mozek se v tomto období dokáže lépe soustředit na to, co má skutečnou váhu, a méně podléhá impulzivnímu rozhodování.
To, co často považujeme za ztrátu tempa, může být úplně jiný proces — větší nadhled a schopnost nevěnovat energii věcem, které dřív člověka zbytečně vyčerpávaly. Když jsme se o tom s kolegyní bavily, najednou ve mně ustoupil pocit, že něco nezvládám. Uvědomila jsem si, že část mých obav není moje, jen jsem je převzala z očekávání kolem sebe.
Jak o obavách mluvit, aby to nebylo jen konstatování
Terapeuti často doporučují několik jednoduchých kroků, které se dají použít i mimo terapii:
- Nazvat co nejpřesněji, čeho se člověk bojí, ne jen popsat neurčité napětí
- Zkusit si ujasnit, jestli obavy vycházejí z vlastního prožitku, nebo spíš z tlaku okolí
- Mluvit o tom s někým, před kým není potřeba nic hrát nebo vysvětlovat
U kávy jsem si najednou všimla, že kolegyně přestala šeptat. Jako by vyslovení obav nahlas stačilo k tomu, aby ztratily kus své síly. A mně došlo, že největší tíhu nemají samotné změny, ale představy, které si o nich vytváříme.
Odborníci připomínají, že srovnání vlastních představ s realitou může být až překvapivě úlevné. Kdo se trápí třeba změnou vzhledu, tomu může pomoct vědomí, že psychická odolnost se s věkem často zpevňuje. A pokud někoho straší zpomalení, stojí za připomenutí závěry analýz Univerzity v Cambridgi: lidé po čtyřicítce už obvykle mnohem lépe vědí, kam chtějí směrovat svou energii.
Z našeho rozhovoru jsem si odnesla jednoduché zjištění. Strach ze stárnutí nezmizí, když se ho budeme snažit nedělat si k němu cestu. Naopak roste, pokud zůstane uzavřený někde hluboko v nás. Když ho ale pojmenujeme a svěříme se někomu, komu důvěřujeme, najednou je vidět, že nejde o nic výjimečného. A právě v tu chvíli se ten tlak začne zmenšovat. Připustit si, že se člověk v průběhu života mění, není slabost — je to vlastně způsob, jak si ulehčit a žít mnohem klidněji.
Zdroje: who.int, psychologytoday.com, osha.europa.eu, cam.ac.uk
