Vždycky říkal, že kuchyně není jeho teritorium. Brala jsem to jako hotovou věc, dokud jsem ho jednou nezahlédla u známých, jak s naprostým klidem porcoval zeleninu a s lehkým úsměvem kontroloval pánev. V tu chvíli jsem jen stála a přemýšlela, co se to děje.
U nás doma jsem nad sporákem stála většinou já. Ne že by mi to vadilo, prostě to tak vyplynulo. Po práci jsem rychle něco uvařila, on mezitím vyřídil jiné povinnosti. Tvrdil, že si v kuchyni nevěří, a já to neřešila. Jenže ten večer u přátel mě úplně zarazil – vařil s přirozeností člověka, který u plotny nestojí poprvé.
Na chvíli jsem si vzpomněla na poznámky psychologů o tom, jak prostředí dokáže změnit chování člověka. Najednou se mi vybavily i Zimbardovy úvahy o tom, jak nás formují situace, ve kterých se zrovna nacházíme. Tady se to ukázalo přímo před očima – doma nejistota, jinde úplně jiný člověk.
Domácí zvyky, které vzniknou dřív, než si toho stačíme všimnout
Když jsem se nad tím později zamyslela, uvědomila jsem si, jak nenápadně se u nás doma rozdělily role. Nikdy jsme si nesedli ke stolu a neřekli si: ty budeš dělat tohle a já tamto. Prostě jsem jako první začala vařit já. On se přizpůsobil – a tím bylo nepsané pravidlo na světě. Až do chvíle, než jsem viděla, že jeho údajná nešikovnost je možná jen nálepka, kterou si sám přilepil.
Socioložka Hana Maříková z Akademie věd ČR připomíná, že lidé často jedou podle vzorců nastavených už na začátku vztahu. A přesně to se stalo i nám. Já automaticky vařila, on automaticky ne. Nikdo z nás nad tím nepřemýšlel.
Když jsem ho pak viděla jinde, došlo mi, že to nebude o schopnostech. A potvrdil mi to i on. Přiznal, že se doma bojí, že mu do toho budu zasahovat, protože mám svůj zaběhnutý systém. A že nechce dělat něco, o čem si myslí, že bych to stejně udělala jinak. Upřímně – to mě překvapilo víc než jeho jistota u kamarádů.
Proč nám někdy před partnerem ujede sebevědomí
Je to zvláštní, ale výzkumy už roky ukazují, že doma na sebe lidé kladou větší nároky než mezi přáteli. V partě nikdo nic neřeší – nejste tam každý den, nikdo nečeká dokonalost. On se prostě chopil něčeho, co uměl, a nic víc za tím nebylo.
U nás doma to měl jinak. Měl pocit, že když už jsem ta „kuchařka“, jeho případné chyby by byly víc vidět. A já? Já jsem si mezitím vytvořila představu, že se mu prostě nechce. Ani jedno nebylo pravda. Jakmile jsme to mezi sebou otevřeli, spousta věcí zapadla do sebe.
Jak jsme si to nakonec srovnali
Došlo nám, že pokud s tím chceme něco udělat, musíme začít jednoduše. Domluvili jsme se, že jednou týdně vaří on a já se do toho nebudu plést. A já jsem si přiznala, že mám tendenci pouštět se do všeho sama, aniž bych si o pomoc řekla. Takže jsme změnili oba svůj přístup.
Atmosféra doma se tím uvolnila. Jakmile si člověk s partnerem vyjasní, proč něco nechce dělat, předejde tím spoustě zbytečných domněnek. Často nejde o lenost nebo neochotu, ale o obyčejnou obavu, kterou druhý vůbec netuší.
Dnes partner vaří bez potíží a někdy dokonce s chutí. A já se od té doby snažím nevyvozovat závěry z toho, co jen vypadá jako neochota. Pravda je občas úplně jinde, než si myslíme.
Zdroje: idnes.cz, novinky.cz, fss.muni.cz, psychologytoday.com