Plíseň v koutech místností je běžná potíž, ale mnoho lidí ji bere spíš jako kosmetickou vadu – přitom může způsobovat vleklé dýchací potíže, na což dlouhodobě upozorňuje i Státní zdravotní ústav. Spory se drží ve vzduchu a kdo je vdechuje den za dnem, ten to obvykle dříve nebo později pocítí.
Když se v bytě setká teplý vzduch s chladnou zdí, začne se na povrchu srážet voda. Nejčastěji právě v rozích, kde se vzduch skoro nehýbe a vlhkost tam jaksi ‚uvízne‘. Spousta lidí jen natře stěnu nějakým přípravkem proti plísni, ale po pár týdnech se na stejném místě objeví znovu. Bez úpravy větrání je to prostě hop na místě.
Proč se plíseň drží v rozích a co ji vlastně živí
Vnitřní rohy mají skoro vždy o něco nižší teplotu než ostatní části zdi, takže tam kondenzace probíhá jako první. Vlhkost z vaření, sprchování nebo i obyčejného pobytu několika lidí v jedné místnosti se na takto chladném povrchu srazí velmi rychle. Podle doporučení WHO je dobré držet relativní vlhkost mezi čtyřiceti až šedesáti procenty – když se to dlouhodobě nedaří, plíseň se začne objevovat skoro nevyhnutelně.
Mnozí spoléhají na tzv. mikroventilaci, tedy mírně pootevřené okno. Jenže odborníci z Technické univerzity v Liberci už nějakou dobu upozorňují, že taková mezera s vlhkostí skoro nic neudělá. Krátké, ale razantní větrání má úplně jiný efekt a vzduch vymění mnohem rychleji.
Krátké průvanové větrání několikrát za den srazí vlhkost, aniž by byt zásadně vychladl. Dlouhé pootevření okna bývá spíš zbytečné – jen se ztrácí teplo a vlhkosti to příliš nepomůže.
Jak větrat tak, aby se plíseň znovu neobjevila
Stavební fyzikové doporučují jednoduchý postup. Otevřít okna na dvou protilehlých stranách bytu, nechat průvan pracovat dvě, možná tři minuty a okna zase zavřít. Vzduch se vymění rychleji, než by člověk čekal. V místnostech bez oken – třeba v koupelnách – je potřeba spoléhat na ventilátor, který by měl běžet i chvíli po sprše.
U starších domů bývá častým problémem tzv. tepelný most. To je místo, kde uniká teplo ven a stěna tam chladne více než okolní plochy. Pokud je rozdíl příliš velký, pouhé větrání situaci neřeší a je nutná nějaká forma zateplení nebo lokální izolace. V novějších bytech obvykle stačí trochu změnit režim větrání a zajistit, aby se k rohům dostával teplý vzduch – třeba tím, že se odtáhne skříň, která proudění brání.
Velkou roli hraje i to, jak se doma žije. Sušení prádla v obýváku může během pár hodin doplnit do vzduchu několik litrů vody, a vaření bez poklice není o moc lepší. Tyto drobnosti se sčítají a vlhkost pak stoupá rychleji, než se stačí odvádět.
Odborný časopis Building and Environment před časem upozornil, že rodiny, které pravidelně sledují vlhkost pomocí jednoduchého měřiče, zvládají plíseň držet pod kontrolou dlouhodobě – často i bez zásahu chemických prostředků.
Co si z toho odnést a kde vlastně začít
Základem je vytvořit si jednoduchý denní rytmus. Několikrát krátce vyvětrat, omezit zbytečné zdroje vlhkosti v bytě a držet teplotu tak nějak stabilní. Ve většině domácností to úplně stačí. Kdo chce mít jistotu, může si pořídit malý digitální vlhkoměr – bývá levný a často ukáže, že vzduch je třeba vyměnit dřív, než to člověk pozná.
V boji s plísní nevyhrává ten, kdo nejčastěji běhá po bytě s houbičkou, ale spíš ten, kdo rozumí tomu, co se v jeho domě děje. A když se tomu člověk trochu věnuje, dá se problém zkrotit překvapivě rychle.
Zdroje: szu.cz, who.int, tul.cz, sciencedirect.com
