Na představu práce z domova jsem se upínala dlouho – po letech v hlučné kanceláři mi to připadalo jako vysněná změna. Nikdo nepřijde s dotazem, žádné nečekané rozhovory u stolu, žádný shon kolem. Jen já, ticho a práce. První den doma ale ukázal, že moje očekávání byla možná až příliš růžová.
V kanceláři jsem nikdy nemusela přemýšlet o tom, jak si držet tempo. Stačilo se nechat unést rytmem ostatních. Doma tenhle přirozený metronom chybí a člověk najednou zjišťuje, že je na všechno sám. Nejde o nedostatek disciplíny, ale o úplně jiné podmínky, na které si tělo i hlava teprve zvykají.
Podle údajů Eurostatu před rokem 2020 pracovalo dlouhodobě z domova jen malé množství lidí. Pandemie to obrátila naruby a i když se kanceláře znovu zaplnily, úplný návrat ke starému modelu už nenastal. Sociologové říkají, že jsme prošli změnou, která se bude vyhodnocovat ještě dlouhá léta.
Když jsem o svých začátcích mluvila s lidmi, kteří mají práci na dálku za sebou delší dobu – od IT odborníků po administrativu – slyšela jsem vlastně stále totéž: začátky provází stejné omyly a stejná zklamání. A většina těch chyb se dá překvapivě snadno řešit.
Domácí klid se nedostaví sám. Člověk si ho musí vybudovat
První týden jsem spoléhala na to, že doma je přece ticho. Jenže ani to nejtišší bydlení není kancelářská zasedačka. Pračka, doručovatel u dveří, soused s vrtačkou – a pak vlastní hlava, která si v domácím prostředí automaticky říká o pauzu. Psychologové z Univerzity Karlovy k tomu dodávají, že domov má mozek jednoduše spojený s odpočinkem, a ne s výkonem.
Po několika dnech, kdy se mi pracovní čas rozpouštěl mezi povinnosti a prokrastinaci, jsem se vrátila k ranní rutině, kterou jsem mívala před cestou do kanceláře. Začala jsem vstávat ve stejnou dobu a místo přejezdu tramvají jsem si dopřála krátkou procházku kolem bloku. Nejde o nic převratného, ale ten rozdíl je znát. Člověk se nadechne, pohne se, přeladí mozek.
V jednom z doporučení odborníků stálo, že i krátký rituál dokáže pomoci překlopit mysl do pracovního nastavení. V mém případě to platilo beze zbytku. Přestala jsem řešit, kdy přesně začít nebo jestli rychle stihnout nějakou domácí drobnost. Den měl opět jasný začátek.
Pracovní místo nesmí být provizorium. Tělo si ho pamatuje dřív než hlava
Další velká změna přišla ve chvíli, kdy jsem se konečně přestěhovala od kuchyňského stolu. Dlouho jsem si říkala, že to bude jen dočasné. Nebylo. Záda mě přesvědčila mnohem rychleji než kterákoli rada fyzioterapeuta. Když člověk sedí osm hodin denně, není úplně jedno kde.
Zařídila jsem si malý pracovní kout. Nic výstavního, jen místo, kde mám všechno při ruce a kde se dá sedět bez potíží. Provedla jsem pár úprav, posunula židli, přidala lampu a poličku. Jakmile ten prostor začal působit jako moje „pracovna“, ulevilo se nejen tělu, ale hlavně hlavě.
Největší rozdíl jsem pocítila ve chvíli, kdy jsem si stanovila i pevný konec dne. Dokud jsem pracovala u kuchyňského stolu, měla jsem pocit, že jsem k dispozici pořád. Oddělený kout a jasně daný čas, kdy zavřu notebook a přestanu odpovídat na zprávy, změnil celý večerní režim.
Práce z domova umí být výhodná, ale není to automatické. Vyžaduje víc přemýšlení a trochu disciplíny. Když si ale člověk nastaví svůj vlastní systém, dá se zkombinovat pohodlí domova s produktivitou, kterou jsme dřív připisovali hlavně kancelářím.
Zdroje: hbr.org, eurostat.ec.europa.eu, ukforum.cz
