Hrom, blesk, vítr co se opírá do oken. Někdo si to pustí jako kulisu k večeru, jinému se sevře žaludek a radši zaleze pod deku. Strach z bouřky, říká se mu astrapofobie, rozhodně není jen dětská věc. U části lidí zůstává i v dospělosti a umí docela zkomplikovat běžný den.
Psychologové to neberou jako nějakou raritu. Patří to mezi specifické fobie, tedy strach spojený s jedním konkrétním podnětem. Tělo reaguje rychle, bušení srdce, pot, někdy i zvláštní pocit že člověk ztrácí kontrolu. A zajímavé je, že síla té reakce často vůbec neodpovídá tomu, jak velké nebezpečí ve skutečnosti hrozí.
Proč to tak je? Někdo zůstane v klidu, jiný panikaří. Důvod není jeden, spíš směs více věcí dohromady, evoluce, zážitky i to jak funguje mozek.
Strach zakořeněný v evoluci
Obavy z bouřky nejsou žádná novinka. Dřív byli lidé přírodě vystavení mnohem víc než dnes a blesk nebo požár znamenal reálný problém, někdy i konec. Není divu že si mozek vytvořil rychlou reakci na hlasité rány a ostré záblesky světla.
Důležitou roli má amygdala. Část mozku, která se stará o emoce a spustí poplach dřív než si to člověk stihne promyslet. Proto někdy přijde strach okamžitě, bez varování. Samotný tenhle mechanismus je užitečný, jenže občas se zapne až moc snadno a zbytečně.
Osobní zkušenost a naučený strach
Kromě evoluce do toho vstupují i vlastní zážitky. Stačí jedna nepříjemná situace, třeba výpadek proudu v dětství nebo něco horšího, a mozek si to uloží jako varování. Při další bouřce pak reaguje podobně, i když objektivně nic nehrozí.
Tomuhle se říká podmiňování. Strach se navíc může naučit i nepřímo. Děti hodně kopírují rodiče, takže když dospělý panikaří, dítě si to spojí s nebezpečím a nese si to dál. Někdy i dost dlouho.
Vliv mají i média. Záběry extrémních bouří a katastrof mohou vytvářet dojem že každá bouřka je hrozba, což není pravda. Většina z nich proběhne celkem klidně, jen to není tak vidět.
Kdy už jde o problém
Rozdíl mezi běžným respektem a fobií není úplně ostrý, ale poznat se dá. Pokud člověk kvůli bouřce ruší plány, necestuje nebo třeba nespí, už to zasahuje do života víc než by mělo.
Často se objevuje třeba:
- schovávání se i při slabší bouřce
- neustálé kontrolování předpovědi počasí
- výrazná úzkost při každém hromu
- potřeba být pořád někde kde je to „bezpečné“
Jak strach zkrotit
Dobrá zpráva je, že se s tím dá něco dělat. Pomáhá pochopit co se vlastně v těle děje a postupně si na podnět zvykat. Třeba jen sledovat bouřku z okna, nebo si pustit její zvuky nahrané. Mozek si tak pomalu přepisuje reakci, i když to nejde hned.
Hodně pomáhá i dech. Když se zpomalí, tělo dostane signál že není důvod k panice. Není to žádný zázrak na počkání, ale funguje to. U silnějších potíží se využívá kognitivně behaviorální terapie, která pracuje s myšlenkami i chováním.
Někteří lidé časem zjistí, že se jejich vztah k bouřce změnil. Strach ustoupí a zůstane spíš respekt, někdy i zvláštní fascinace. Bouřka sama o sobě není nepřítel, jen přírodní jev který má svoje pravidla.
Pokud ale strach výrazně omezuje každodenní fungování, není dobré to přehlížet. Odborník může pomoct rychleji než by člověk čekal, i když se to nezdá.
Zdroje: apa.org, who.int, nhs.uk, weather.gov, psychologytoday.com
