Strach z klaunů nepůsobí úplně logicky. Postava, která má bavit děti, přesto u řady lidí vyvolá úzkost, někdy i docela silnou. Psychologové ale říkají, že to není náhoda a že za tím stojí konkrétní mechanismy vnímání.
Například průzkum Sheffieldské univerzity z roku 2008 ukázal, že děti klauny často vůbec nemusí. V nemocnicích je dokonce označily jako jednu z nejméně příjemných dekorací. Místo radosti spíš napětí – což je docela zvláštní, ale opakuje se to. U dospělých to není jiné, jen se o tom tolik nemluví.
Tenhle typ strachu má i své jméno, koulrofobie. Není to sice oficiální diagnóza, ale používá se celkem běžně. Označuje úzkost, která souvisí hlavně s tím, jak klauni vypadají.
Maska, která mate mozek
Lidský mozek je zvyklý číst tváře skoro okamžitě. Stačí zlomek sekundy a máme pocit, že víme co ten druhý cítí nebo zamýšlí. Jenže klaun tohle celé trochu rozbije.
Přehnaný úsměv, křiklavé barvy a zvláštně upravené rysy vytváří nesoulad. Vidíme něco „lidského“, ale zároveň to úplně nesedí. A mozek na to reaguje – někdy varovně.
Často se to přirovnává k jevu uncanny valley. To je ten nepříjemný pocit z něčeho, co je skoro lidské, ale ne tak docela. Klaun přesně zapadá někam doprostřed. Je to člověk, ale vlastně není, a to je ten problém.
Nečitelné emoce a ztráta kontroly
Klaunský make-up schová skutečný výraz. Ten velký namalovaný úsměv může znamenat cokoliv – radost, ale i nic. Člověk pak trochu tápe, neví jak situaci číst.
A právě tahle nejistota je důležitá. Studie z časopisu Cognition and Emotion naznačuje, že lidé reagují úzkostí ve chvíli, kdy si nedokážou věci správně vyložit. Klaun stojí někde mezi vtipem a hrozbou, a to není moc příjemné.
K tomu se přidává i chování. Náhlé pohyby, přehnaná gesta nebo tiché přiblížení – to všechno může působit až nepříjemně, někdy i invazivně. U dětí obzvlášť, protože ještě nemají jasno kde končí hra a začíná realita.
Kultura a média posilují strach
Obraz klauna se časem docela změnil. Dřív spíš symbol zábavy, dneska často něco mezi humorem a děsem. Velký vliv na to mají filmy a knihy.
Typickým příkladem je třeba Pennywise od Stephena Kinga. Takové postavy se lidem uloží do paměti a spojí se s nepříjemnými emocemi. A pak stačí málo.
I bez vlastní špatné zkušenosti může člověk reagovat strachem. Mozek si pamatuje příběhy i obrazy, někdy až moc dobře.
Dětská zkušenost a přenos do dospělosti
První setkání s klaunem bývá často v dětství. A pokud je u toho hluk, stres nebo třeba nucený kontakt, může to zanechat stopu. Ne vždy si ji člověk uvědomí, ale zůstane.
V dospělosti se pak tahle reakce spustí skoro automaticky. Bez přemýšlení. Psychologové připomínají, že nejde nutně o iracionální strach – spíš o obranný mechanismus, který se snaží chránit.
Když mozek vyhodnotí situaci jako nejistou, raději zvolí opatrnost. A klaunská tvář k tomu dává docela dobrý důvod, i když to tak na první pohled nevypadá.
Jak se strachem pracovat
Pokud tenhle strach člověka omezuje, dá se s ním pracovat. Pomáhá postupné vystavování v bezpečném prostředí, krok za krokem. Terapie často stojí na tom, že si člověk zvykne a začne situaci chápat jinak.
U mírnějších případů někdy stačí už jen pochopit, proč vlastně ta reakce vzniká. To samo o sobě může hodně změnit.
Klauni tak zůstávají zvláštní figurou. Pro někoho zábava, pro jiného spíš neklid. A možná právě tahle nejednoznačnost je důvod, proč působí tak silně.
Zdroje: sheffield.ac.uk, ncbi.nlm.nih.gov, apa.org, britannica.com
