Klaustrofobie rozhodně není nic vzácného. Odhaduje se, že se s ní potýká několik procent lidí, i když o tom často nemluví. Strach z výtahu, tunelu nebo malé místnosti přitom většinou nevznikne jen tak. Psychologové dlouhodobě upozornují, že jeho původ bývá někde hodně brzy, často už v dětství.
Když se prostor zmenší a dveře se zavřou, tělo spustí poplach. Tep se zrychlí, dech je mělčí a člověk má pocit, že musí pryč. Přitom reálně žádné nebezpečí nehrozí. Jde o starý obranný mechanismus, který se jen trochu „plete“ v tom, kdy ho použít.
Je rozdíl mezi tím, když je někomu stísněno nepříjemně a když jde o skutečnou fobii. V tom druhém případě už strach zasahuje do běžného života. Někdo radši půjde pěšky do desátého patra, jiný odmítne vyšetření v uzavřeném přístroji. A to už není jen drobný diskomfort.
Dětské zážitky jako spouštěč
Právě rané zkušenosti hrají často větší roli, než si lidé připouští. Stačí situace, kdy se dítě cítí zavřené bez možnosti odejít. Nemusí to být nic extrémního, někdy jde spíš o opakovaný pocit bezmoci.
Třeba zavření do tmavé místnosti za trest, nebo chvíle kdy se zasekne výtah. Dětský mozek si to spojí s ohrožením a uloží si to. A i když člověk vyroste, tahle reakce se může vracet, aniž by přesně věděl proč.
Jak funguje strach v mozku
Velkou roli v tom hraje amygdala. Část mozku, která má na starosti emoce a hlavně strach. Jakmile jednou něco vyhodnotí jako nebezpečné, reaguje pak rychleji než rozum. Proto si člověk může říkat že je vše v pořádku, ale tělo si jede svoje.
Podle různých studií mají lidé s úzkostmi citlivější reakce na podněty, které připomínají omezení prostoru. Mozek si zkrátka pamatuje hrozby déle, a někdy až zbytečně intenzivně.
Do toho vstupuje i představivost. Stačí malý impulz a hlava začne vytvářet scénáře typu že se nedostanu ven, že se něco pokazí. A tím se to celé ještě víc roztočí. Vzniká takový kruh, který se sám posiluje.
Proč se problém často zhorší až později
Někdy se klaustrofobie naplno projeví až v dospělosti, což může působit zvláštně. Ale dává to smysl. Stres, únava nebo dlouhodobý tlak snižují psychickou odolnost. Staré vzorce pak vystoupí víc na povrch.
Důležitý faktor je i vyhýbání. Čím víc se člověk snaží nepříjemným situacím vyhnout, tím méně má šanci zjistit že by je zvládl. Strach se tím vlastně udržuje, někdy i zhoršuje.
Co pomáhá a kdy vyhledat pomoc
Dobrou zprávou je, že klaustrofobie se dá poměrně dobře léčit. Často se využívá postupné vystavování těm situacím, kterých se člověk bojí. Ne najednou, ale krok po kroku a ideálně s odborníkem.
Pomáhá i práce s dechem. Když se dech zpomalí, tělo dostane signál že je vlastně v bezpečí. Není to nic složitého, ale chce to trénink a trpělivost.
Pokud strach zasahuje do běžného fungování, dává smysl obrátit se na psychologa nebo psychiatra. Čekat až to bude nesnesitelné většinou nepomůže.
Někdy nejde o to se strachem bojovat, ale spíš mu porozumět. Jakmile člověk pochopí odkud přichází, získá nad ním aspoň trochu kontrolu. A to je často první krok, i když malý.
Zdroje: who.int, apa.org, nhs.uk, mayoclinic.org
