Včela má pět očí, jenže svět rozhodně nevidí jako ostrou barevnou fotografii. Spíš jako rychle se měnící mozaiku světelných bodů, která jí pomáhá najít květ, trefit zpátky do úlu a dorozumět se s ostatními. Moderní kamery a mikroskopy dnes vědcům umožňují nahlédnout do toho, jak tenhle zvláštní vizuální systém vlastně funguje.
Když si včelu prohlédnete opravdu zblízka, uvidíte po stranách hlavy dvě nápadné složené oči. Mezi nimi jsou ještě tři drobná očka. Na první pohled nenápadná, ale zásadní. Právě dohromady tvoří celek, který v lidském světě nemá přímou obdobu.
Bez zraku by včely nepřežily. Potřebují ho při hledání potravy i při návratu do úlu, který může být klidně několik kilometrů daleko. Výzkumy publikované v Journal of Experimental Biology ukazují, že během letu dokážou zpracovávat obraz rychlostí, nad kterou by lidský mozek jen těžko držel krok.
Složené oči jako tisíce malých čoček
Každé velké oko se skládá z tisíců miniaturních jednotek – ommatidií. Každá z nich funguje jako samostatná světločivná trubička. Dělnice jich má zhruba pět až šest tisíc v jednom oku, trubci ještě víc. Výsledkem není ostrý obraz s detaily, na jaké jsme zvyklí, ale spíš jakási živá síť bodů. A ta výborně zachytí pohyb.
Právě pohyb je pro včelu klíčový. Rychlá změna ve zorném poli znamená překážku, predátora, nebo šanci na přistání. Reakce přichází téměř okamžitě. Není to dokonalé vidění v lidském smyslu, ale pro jejich svět naprosto dostačující.
Profesor Lars Chittka z Queen Mary University of London dlouhodobě upozorňuje, že hmyzí mozek dokáže i s malým počtem neuronů řešit složité úkoly, například rozlišovat tvary nebo si pamatovat barvy květů.
Tři jednoduchá očka jako světelný kompas
Mezi složenými očima se nacházejí tři menší orgány nazývané ocelli. Nezachycují obraz v pravém slova smyslu, ale reagují na intenzitu světla. Včele tak poskytují informaci o tom, kde je obloha a jak silné je sluneční záření.
Díky nim si udržuje stabilitu během letu. Ocelli fungují jako přirozený horizont. Když se změní sklon těla vůči světlu, nervová soustava okamžitě upraví směr letu. Vědci z univerzity v Lundu ve Švédsku ukázali, že zakrytí těchto oček výrazně zhorší schopnost včely držet rovnováhu.
Barvy, které my nikdy neuvidíme
Včely nevnímají červenou barvu. Zato vidí ultrafialové záření, které je pro lidské oko neviditelné. Mnohé květy mají v ultrafialové oblasti výrazné vzory fungující jako navigační značky. Pro nás je okvětní lístek jednobarevný, pro včelu je to přistávací plocha s jasně vyznačeným středem.
Podle výzkumu publikovaného v Nature Communications si včely dokážou spojit konkrétní barvu s odměnou v podobě nektaru už po několika pokusech. Jejich barevné vidění je tedy úzce propojeno s pamětí a učením. To vysvětluje, proč se opakovaně vracejí ke stejnému druhu květů.
Rychlost vidění a orientace v krajině
Včelí zrak reaguje na změny světla mnohem svižněji než ten náš. Člověk vnímá plynulý obraz přibližně při šedesáti záblescích za sekundu, u včel je frekvence podstatně vyšší – přesné číslo se liší podle druhu. Díky tomu zvládnou proletět mezi větvemi, nad loukou i v hustším porostu, aniž by narážely.
Zrak je důležitý i při známém včelím tanci. Dělnice jím ostatním sděluje, kde se nachází zdroj potravy. Úhel pohybu odpovídá poloze vůči slunci, což zní jednoduše, ale ve skutečnosti jde o velmi přesný systém. Včely přitom nevyužívají jen přímé sluneční paprsky. Čtou i polarizované světlo na obloze, tedy světlo jehož vlny kmitají určitým směrem a vytvářejí vzor, který je pro nás prakticky neviditelný.
Právě tento princip dnes inspiruje techniku. Konstrukce některých kamer pro malé drony vychází z uspořádání složeného oka – široké zorné pole a citlivost na pohyb jsou totiž v terénu k nezaplacení. Pět očí tak není žádná zvláštnost pro efekt. Je to funkční řešení, které se osvědčilo během milionů let evoluce. Až příště uvidíte včelu na květu, možná si vzpomenete, že kolem sebe vnímá svět plný ultrafialových stop a světelných map, které my nikdy neuvidíme
Zdroje: jeb.biologists.org, nature.com, qmul.ac.uk, lunduniversity.lu.se
