Vzbudíte se uprostřed noci, srdce buší a ještě pár vteřin si nejste jistí, jestli to, co jste právě prožili, nebyla skutečnost. Noční můry působí až nepříjemně opravdově. Mozek si v nich dokáže vytvořit scénáře, které jsou ostré, emočně nabité a tělo na ně reaguje, jako by šlo o reálné ohrožení.
Nejčastěji se objevují během fáze spánku označované jako REM (rapid eye movement). V této části noci jsou sny nejživější. Mozková aktivita je vysoká, místy skoro srovnatelná s bdělým stavem, jenže svaly zůstávají ochromené. Je to pojistka – abychom si své sny skutečně „neodehráli“ pohybem.
Právě tahle zvláštní kombinace – aktivní mozek a utlumená kontrola reality – stojí za tím, proč působí děsivé sny tak přesvědčivě. Výzkumy publikované například v Nature Reviews Neuroscience ukazují, že v REM fázi výrazně pracuje amygdala. Oblast, která má na starosti strach a silné emoce. Naopak prefrontální kůra, tedy část odpovědná za racionální úsudek, je méně aktivní, a tak chybí jakási „logická brzda“.
Emoční centrum jede naplno
Amygdala funguje trochu jako alarm. Jakmile vyhodnotí hrozbu, spustí stresovou reakci – zvýší se tep, dech se zrychlí. A v noci? Někdy se aktivuje i bez skutečného podnětu. Stačí vzpomínka, náznak obavy.
Neurovědci z University of Wisconsin pomocí zobrazovacích metod zjistili, že při děsivých snech roste aktivita nejen amygdaly, ale také insuly. Ta souvisí s vnímáním tělesných pocitů. Proto se člověk probudí zpocený, s napětím ve svalech, někdy i s pocitem tlaku na hrudi – i když kolem něj je naprosté ticho.
Psycholožka Deirdre Barrett z Harvard Medical School opakovaně upozorňuje, že sny si často „berou materiál“ z našich aktuálních starostí. Podle ní mozek simuluje hrozby nanečisto. Jakýsi mentální trénink. Tento pohled rozvíjí i teorie simulace hrozeb finského vědce Anttiho Revonsua – sny prý slouží jako bezpečné cvičiště pro situace, které by nás ve skutečnosti mohly ohrozit.
Naši předci čelili reálným rizikům poměrně často. Útoky predátorů, konflikty mezi skupinami, boj o zdroje. Ti, kdo si ve snech opakovaně „zkoušeli“ nebezpečné scénáře, mohli reagovat rychleji, když na ně opravdu došlo. Dnes už většinou neutíkáme před šelmou, ale mozek pracuje podobně – jen si místo lesa dosadí třeba pracovní stres nebo nemoc v rodině.
Proč si noční můry pamatujeme víc než běžné sny
Sny plné silných emocí se do paměti zapisují ochotněji. Když je aktivní amygdala, spolupracuje s hipokampem, který pomáhá ukládat vzpomínky. Výsledkem je obraz, který zůstane – někdy až nepříjemně dlouho. Obyčejné, neutrální sny se naopak rozplynou během pár minut po probuzení.
Studie zveřejněná v roce 2019 v časopise Current Biology naznačuje, že mírná dávka strachu ve snu může mít i pozitivní efekt. Lidé pak přes den reagují na stres klidněji. Mozek si zkrátka něco vyzkoušel v bezpečí. Pokud jsou ale noční můry časté, velmi intenzivní a vracejí se stále dokola, může jít o příznak úzkostné poruchy či posttraumatického stresu – a to už je jiná situace.
Kdy zpozornět a vyhledat pomoc
Podle Americké akademie spánkové medicíny trápí pravidelné noční můry asi čtyři procenta dospělých. Častěji se objevují u lidí po traumatu, ale i u těch, kdo dlouhodobě spí málo. Nedostatek spánku zvyšuje tlak na REM fázi, která pak může být delší a intenzivnější, někdy až nepříjemně.
Zpozornět je dobré ve chvíli, kdy se děsivé sny vracejí několikrát týdně, narušují spánek a člověk se bojí jít večer spát. V takových případech se využívá například imaginační reedukační terapie. Terapeut s pacientem upraví scénář noční můry do méně ohrožující podoby a nový příběh se pak opakovaně představuje. Není to žádná magie, ale podle klinických studií metoda funguje.
Pomáhá i obyčejná práce se stresem během dne – pravidelný pohyb, méně alkoholu, stabilní režim. A také zapisování snů hned po probuzení. Člověk si může všimnout opakujících se motivů, které by ho jinak nenapadly.
Noční můra tak nemusí být jen temný film přehrávaný za zavřenými víčky. Často jde o signál, že mozek něco zpracovává a snaží se nás připravit na situace, které vyhodnotil jako hrozbu. Když tomu porozumíme, přestane být děsivý sen jen strašákem – a může dávat i určitý smysl.
Zdroje: nature.com, currentbiology.com, aasm.org, health.harvard.edu
