Hledání partnera po čtyřicítce má svou specifickou atmosféru. Mnozí lidé už mají za sebou dlouhé vztahy, vědí, co chtějí, a hlavně co už znovu prožívat nechtějí. Přesto mě při shromažďování příběhů překvapilo, jak moc dokáže i zkušené čtyřicátníky rozhodit obyčejné rande domluvené přes aplikaci. A není to jen dojem – podle údajů Statisty se právě tahle generace na seznamkách objevuje čím dál častěji, rychleji než mladší ročníky.
Řada lidí mi popisovala podobný scénář. Seznamování odsouvají do krátkých chvil mezi povinnostmi – když jedou tramvají, čekají na děti v kroužku nebo si dopřávají tichou chvíli večer u čaje. Na dlouhé rozepisování už ale nemají energii ani chuť. Psycholožka Lucie Hlavinková z Karlovy univerzity to pro Český rozhlas vysvětlila jednoduše: po čtyřicítce lidé víc než dojem řeší hodnoty a přirozenou shodu. Jenže jak už to bývá, ne vždy to dopadne tak hladce, jak si představují.
Dobře to ilustruje příběh Jany, pětačtyřicetileté účetní. Po dvaceti letech manželství šla na své první rande. Muž dorazil s tlustou složkou fotografií svých aut, které začal jeden po druhém nadšeně popisovat, jako by šlo o katalog veteránů pro sběratele. Jana chvíli doufala, že je to nadsázka, ale bohužel ne. Druhé rande s jiným mužem sice od začátku působilo slibně, jenže po dvou hodinách se dotyčný zvedl, bez vysvětlení jí popřál hezký zbytek dne a oznámil, že si všechno ještě promyslí. Nezdržel se ani na kávu.
Co se stane, když už člověk nechce dělat kompromisy
Podobných zážitků zaznělo během měsíců rozhovorů víc, než jsem čekal. Některé se opakovaly téměř do detailu. Odborné texty na Psychology Today upozorňují, že lidé po čtyřicítce bývají vnímavější k signálům, které jim v minulosti způsobily starosti. A tak se někdy stane, že rande skončí dřív, než přinesli pití, protože prostě cítí, že by z toho opět bylo trápení.
Radka, která si po rozvodu dopřála rok na nadechnutí, se na první schůzku vypravila s mírným napětím. To se ale rychle změnilo ve zdvižené obočí. Muž si totiž trval na tom, že se setkají u něj doma – prý nechce utrácet v restauraci, když si ještě nejsou jistí, jestli si budou rozumět. Radka se otočila ještě na chodbě a jela domů. Když jsem se ptal, zda ji to překvapilo, jen mávla rukou: V tomhle věku se o penězích mluví otevřeněji, ale tohle už bylo moc. A není sama – výzkum University of Bath ukazuje, že shoda v pohledu na peníze bývá dnes pro dlouhodobé vztahy důležitější než samotná fyzická přitažlivost.
Petra zase zažila schůzku s nadšeným horolezcem. Mělo jít o klidnou procházku, jenže muž po pár minutách přepnul do režimu instruktora. Začal Petře vysvětlovat, jak se správně nosí batoh, proč musí mít popruhy takhle utažené a co všechno by měla změnit, kdyby někdy chtěla vyrazit do hor vážně. Kolemjdoucí se občas zvědavě otáčeli, protože to chvílemi znělo spíš jako hádka než konverzace. Petra se smála, ale spíš sama pro sebe – říkala, že takhle přesně vypadá partner, kterého vedle sebe mít nechce.
Kapesní metr a kafíčko: scéna jak z komedie
A pak tu je Markéta. S mužem, s nímž si několik dní psala, se domluvila na setkání v kavárně. Dorazil s kapesním metrem v kapse a vůbec se netvářil, že by to bylo něco neobvyklého. Tvrdil, že ho nosí pořád, protože je prý dobré mít přehled o rozměrech prostoru. Markéta neodešla hned – přiznala, že ji spíš zajímalo, jaký zvrat celá situace ještě přinese. Utekla až ve chvíli, kdy jí vážně navrhl, že by spolu mohli po schůzce přeměřit jeho kuchyň. Dodnes to bere jako jednu z nejpodivnějších situací svého života.
Sociolog Petr Lupač z Univerzity Karlovy v jednom rozhovoru připomněl, že online seznamování posunuje hranice toho, co lidé považují za běžné. Když se dva předem neznají a potkají se až naživo, mohou podle něj působit jinak, než jak se prezentovali ve zprávách. A právě tam vznikají tyto bizarní, ale o to zapamatovatelnější momenty.
Partner, kterého by člověk dřív přehlédl
Vedle všech úsměvných i trapných historek se ale často objevoval i zcela jiný motiv. Mnoho lidí nakonec našlo partnera tam, kde by to ještě před rokem vůbec nečekali. Veronika mi například vyprávěla, že po několika marných pokusech souhlasila se schůzkou s mužem, jehož profil by dřív rovnou přeskočila. Žádné dramatické fotky z hor, žádné okázalé prezentování životního stylu – jen pár vět o tom, že rád vaří a má rád klid.
První schůzka se nakonec protáhla na tři hodiny, aniž by se o to snažili. O týden později už spolu vařili ve Veroničině kuchyni. Říkala, že ten pocit přirozenosti a klidu nezažila už roky. Podle výzkumů Harvard School of Public Health to není náhoda – nejpevnější vztahy vznikají často tam, kde lidé nehledají výjimečnost, ale spíš stabilitu a vzájemný respekt.
Seznamování po čtyřicítce tak nakonec nebývá o dokonale sestavených profilech ani pečlivě promyšlených větách. Mnohem víc stojí na tom, zda je člověk ochotný dát šanci i někomu, kdo se na první pohled nezdá být „favoritem“. A možná právě v tom spočívá celé kouzlo – že místo velkých gest přichází klid, humor a pocit jistoty, který v dnešním rychlém světě nepůsobí samozřejmě, ale o to víc potěší.
Zdroje: psychologiednes.cz, muni.cz, idnes.cz, novinky.cz