Let ve výšce okolo deseti kilometrů. Běžná hladina pro dopravní letadla, místo kde je hluboko pod nulou a kyslíku minimum. Právě tam se stroj rozpadl ve vzduchu. Šance na přežití byla téměř nulová – a přesto jeden člověk dopadl na zem živý.
Psalo se 26. ledna 1972, když nad územím tehdejšího Československa explodoval letoun JAT Airways mířící ze Stockholmu do Bělehradu. Ve výšce přes deset tisíc metrů se trup rozlomil. Z osmadvaceti lidí na palubě přežila jediná – letuška Vesna Vulović. Guinnessova kniha rekordů její pád dodnes uvádí jako nejvyšší přežitý bez padáku.
Výbuch vysoko nad zemí
Podle vyšetřování došlo k explozi v zavazadlovém prostoru. Nálož, pravděpodobně ukrytá v kufru, roztrhla letadlo ve chvíli, kdy bylo v cestovní hladině. Trosky dopadly na zasněžený svah u Srbské Kamenice. Některé části byly rozesety po lese, jiné zůstaly zaklíněné mezi stromy.
Právě v jedné z částí trupu zůstala i Vesna. Nebyla vystavena přímému pádu jako volné tělo, zůstala sevřená konstrukcí. Odborníci se domnívají, že to hrálo zásadní roli – kovová struktura část energie pohltila a les spolu se sněhem náraz zmírnily. Nešlo o měkké přistání, spíš o sérii tvrdých nárazů, které se rozložily v čase.
Co udělá s lidským tělem pád z takové výšky
Když člověk padá z několika kilometrů, postupně se dostane na tzv. terminální rychlost. U běžné polohy těla může jít asi o 200 km/h, někdy i víc – záleží na hustotě vzduchu i na tom, jak je tělo natočeno. Ve velké výšce je vzduch řidší, takže zrychlení trvá déle, ale o to dramatičtější je následný průběh pádu.
Lékaři v pražské nemocnici později popsali rozsah jejích zranění: fraktura lebky, několik zlomených obratlů, žebra, pánev. Několik dní ležela v kómatu. A přesto – životně důležité orgány zůstaly funkční, což je na celé události možná nejméně pochopitelné.
Roli sehrálo víc věcí najednou:
- zaklínění v části trupu, které omezilo přímý náraz těla,
- zalesněný svah pokrytý sněhem,
- pravděpodobná poloha těla při dopadu.
Energie nárazu se tak nerozptýlila v jediném okamžiku. Rozkládala se postupně, jak se trup bortil mezi stromy. I tak šlo o devastující sílu.
Důležitá byla i rychlá pomoc. K místu se jako první dostal místní muž, bývalý zdravotník. Poskytl jí základní ošetření ještě před příjezdem záchranářů. V horském terénu rozhodují minuty, někdy i vteřiny.
Náhoda, fyzika… a přežití
Případ Vesny Vulović se dodnes probírá mezi odborníky na biomechaniku i letecké nehody. Nešlo o zázrak v mystickém smyslu slova, spíš o extrémně nepravděpodobnou kombinaci okolností. Konstrukce trupu absorbovala část energie, terén pomohl zbrzdit dopad a tělo nebylo vystaveno okamžitému, přímému úderu o tvrdý povrch.
Guinnessova kniha rekordů její pád eviduje jako světový rekord. Sama Vulović si ale klíčový okamžik nepamatovala. Poslední vzpomínka? Obsluha cestujících krátce před výbuchem. Pak ticho.
Po měsících rehabilitace se dokázala znovu postavit na nohy, i když návrat do kabiny už nepřipadal v úvahu. U letecké společnosti zůstala alespoň administrativně. Život jí dal druhou šanci – a to doslova.
Příběh z roku 1972 připomíná, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí ve výšce deseti kilometrů. Fyzikální zákony jsou neúprosné, ale někdy, výjimečně, sehrají roli ve prospěch člověka. Stačí aby energie měla kam „utéct“ a pomoc dorazila včas. Šance je mizivá, přesto existuje.
Zdroje: guinnessworldrecords.com, idnes.cz, britannica.com, uoou.cz
