Na první pohled docela nenápadné místo uprostřed Šumavy v sobě ukrývá věc, která překvapila i samotné vědce. Nově popsané rašeliniště obsahuje rostliny s původem sahajícím až do poslední doby ledové, což není úplně běžné. Odborníci mluví o nálezu, který může pomoct líp pochopit jak se krajina vyvíjela i jak se měnilo klima.
Rašeliniště je vlastně mokřad, kde se hromadí organická hmota a rozklad probíhá hodně pomalu, bez kyslíku. Díky tomu se tam uchovává pyl, semena a někdy i celé části rostlin, což je docela unikátní. Na Šumavě jde podle botaniků o mimořádně zachovalý přírodní archiv, i když na první pohled to tak nepůsobí.
Na lokalitu narazili vědci z Akademie věd ČR při mapování méně přístupných částí parku. Šlo o místa, kam se dřív moc nechodilo a systematický průzkum tam vlastně chyběl.
Co dělá nález tak výjimečným
Nejde jen o to že tam rašeliniště je, těch je víc. Podstatné je hlavně jeho složení. Vědci tu našli rostliny, které dnes běžně rostou spíš v arktických oblastech nebo na severu Evropy ve vyšších polohách.
Takzvané reliktní druhy jsou pozůstatkem chladnějšího období. Po oteplení většina z nich z krajiny zmizela, nebo se stáhla do izolovaných míst kde přežívají dodnes. Šumava tak představuje jedno z posledních útočišť těchto rostlin ve střední Evropě, což je docela zajímavé.
Jak vědci určují stáří a původ rostlin
Výzkum podobných míst stojí na kombinaci víc metod, žádná sama o sobě nestačí. Důležitá je analýza pylu, tedy palynologie. Vědci zkoumají drobná pylová zrna uložená v rašelině a z toho skládají obraz tehdejší vegetace, není to úplně jednoduché.
Používá se i radiokarbonové datování, které umožňuje určit stáří organického materiálu. Díky tomu lze sledovat vývoj ekosystému v průběhu tisíců let, i když výsledky mají vždy určitou odchylku.
Data ze Šumavy naznačují že některé vrstvy rašeliny vznikly před víc než deseti tisíci lety. To odpovídá době krátce po ústupu ledovců z území dnešního Česka.
Proč jsou rašeliniště důležitá i dnes
Rašeliniště nejsou jen archiv minulosti. Mají i důležitou funkci v současné krajině. Dokážou zadržovat vodu což pomáhá při suchu, a zároveň ukládají velké množství uhlíku.
Uhlík se v rašelině hromadí a kdyby tam nebyl, uvolnil by se do atmosféry jako oxid uhličitý. Tím pádem rašeliniště přispívají k regulaci klimatu, i když se o tom tolik nemluví. Jakmile se ale naruší, může se tenhle proces rychle otočit opačným směrem.
Křehký poklad, který potřebuje ochranu
Nově objevené místo leží mimo hlavní turistické trasy, což mu zatím pomáhá. Odborníci ale upozorňují že i malé zásahy můžou tenhle citlivý ekosystém poškodit, někdy nenávratně.
Stačí změnit vodní režim nebo třeba jen sešlapat vegetaci. Rostliny přizpůsobené těmto podmínkám reagují hodně pomalu a jejich obnova trvá klidně desítky let, někdy i víc.
Správa Národního parku Šumava proto zvažuje omezení vstupu do některých částí. Nejde o to přírodu zavřít lidem, spíš zabránit ztrátě něčeho co už nejde nahradit.
Pro běžného návštěvníka z toho plyne celkem jednoduchá věc. Držet se značených cest a respektovat pravidla, i když to může znít banálně. Právě tím se dá zajistit že podobná místa zůstanou zachovaná i do budoucna a možná ještě odhalí další příběhy ukryté v rašelině.
Zdroje: avcr.cz, np.sumava.cz, nature.com, nasa.gov
