Na stromě ji snadno přehlédnete. Vypadá spíš jako zvláštní útvar na kmeni než jako něco, co patří na talíř. Přesto si vysloužila přezdívku lesní kuře a dokáže překvapit i ty, kteří si bez masa neumí představit oběd.
Sírovec žlutooranžový roste i u nás, jen kolem něj většina lidí projde bez zastavení. Když se řekne houbaření, většina si vybaví hřiby, křemenáče nebo lišky. Jenže právě druhy mimo tenhle „hlavní proud“ bývají gastronomicky nejzajímavější. A sírovec mezi ně bez debat patří.
Od května do září ho najdete hlavně na listnáčích – často na dubech, vrbách či topolech. Z kmene vyrůstají vějířovité, výrazně žluté až oranžové plodnice, někdy naskládané nad sebou jako police. Mnozí ho mají za škůdce stromů a dál se o něj nezajímají. Škoda.
Proč připomíná kuřecí maso
Mladý sírovec je pevný, šťavnatý a po tepelné úpravě se jeho struktura začne nápadně podobat kuřecímu prsu. Není to jen subjektivní pocit. Podle údajů České mykologické společnosti obsahuje poměrně dost bílkovin a zároveň má málo tuku. Právě tahle kombinace spolu s vláknitou strukturou dělá svoje.
Sbírat by se měly opravdu jen mladé, měkké kusy. Starší plodnice rychle tuhnou, dřevnatí a mohou být hůře stravitelné. Odborníci zároveň upozorňují, že někteří lidé na sírovec reagují citlivě – zvlášť pokud vyroste na jehličnanu. V takovém případě je lepší ho na talíř vůbec nedávat.
Jak ho bezpečně poznat
Pro méně zkušené houbaře je klíčová správná identifikace. Sírovec žlutooranžový netvoří klasický klobouk a třeň. Roste v trsech nad sebou a ze spodní strany nemá lupeny, ale drobné póry. Barva je výrazná, skoro křiklavě sírová, časem ale bledne.
Atlas hub na webu nahuby.sk uvádí, že záměna s vyloženě jedovatým druhem je velmi nepravděpodobná. Přesto se doporučuje první nález ukázat někomu zkušenějšímu nebo zajít do mykologické poradny. Ty fungují při muzeích či stanicích ochrany přírody a často poradí i bez objednání.
Základní pravidla sběru nejsou složitá:
- brát jen mladé a pružné plodnice
- nesbírat kusy z jehličnatých stromů
- vždy důkladně tepelně upravit, alespoň 15–20 minut
Na syrovo se sírovec jíst nemá. Může podráždit trávení a způsobit nepříjemnosti. Jakmile se ale dobře orestuje nebo podusí, změní konzistenci a chuť se zjemní, někdy až překvapivě.
Oblíbenec moderní kuchyně
Zatímco část houbařů ho přehlíží, někteří šéfkuchaři na něj nedají dopustit. V vegetariánských podnicích se z něj dělají burgery, tacos nebo směsi připomínající trhané maso. Díky pevnosti drží tvar i na grilu, což u hub nebývá samozřejmost.
Kromě bílkovin obsahuje také vlákninu a podle odborných textů publikovaných v mykologických časopisech i různé bioaktivní látky. Zkoumá se jejich možný přínos pro imunitu, ale je fér dodat, že sírovec není lék. Pořád je to hlavně potravina, nic víc.
Praktickou výhodou je i to, že často roste nízko na kmenech nebo pařezech. Nemusíte ho složitě hledat v mechu. Když narazíte na mladý, čerstvý trs, z jednoho stromu bývá porcí hned několik – a to se počítá.
Jednoduchý začátek
Pokud s ním teprve začínáte, držte se jednoduchosti. Nakrájejte plodnici na plátky, lehce osolte, opepřete a opečte na másle nebo oleji. Přidejte česnek, tymián nebo petržel. Nic složitého, a přesto to funguje.
České lesy nejsou jen o hřibech do smaženice. Někdy stačí zvednout hlavu a podívat se na kmeny stromů kolem sebe. Možná tam objevíte jasně žlutý „poklad“, který chutná až podezřele povědomě.
Zdroje: ceskemykologickaspolecnost.cz, nahuby.sk, mykoweb.com, nature.com
