Někdy stačí jediné slovo na cenovce a člověk má pocit, že sahá po něčem lepším. Obchodníci moc dobře vědí, proč ho na obaly dávají. Jenže realita bývá prostší – vyšší kvalita se nekoná a peněženka je lehčí, než by musela být.
Tím slovem je „prémiový“. Zní vznešeně, trochu luxusně, evokuje nadstandard. V hlavě se hned objeví představa pečlivější výroby nebo lepších surovin. Jenže na rozdíl od označení jako bio či chráněné označení původu nemá výraz prémiový v českých ani evropských předpisech jasně daná pravidla.
Prakticky to znamená, že ho výrobce může použít skoro kdekoliv. Na šunku, kávu, sušenky, ale klidně i na prací prášek. A právě tady začíná potíž, na kterou dlouhodobě upozorňuje i spotřebitelská organizace dTest. Samotné slovo totiž negarantuje vůbec nic.
Slovo bez jasných pravidel
Zatímco třeba označení „bio“ podléhá kontrolám a certifikaci, výraz prémiový žádnou podobnou ochranu nemá. Stačí rozhodnutí výrobce – a je hotovo. Produkt se přitom může od běžné verze lišit jen obalem, barvou etikety nebo marketingovým příběhem.
Podle dTestu je u potravin klíčové hlavně složení. Má‑li například prémiová šunka stejné procento masa jako ta standardní, zákazník si ve skutečnosti připlácí spíš za značku než za obsah. U kávy to bývá podobné, směs může být průměrná, jen balení působí hodnotněji.
Marketing pracuje i s takzvaným cenovým kotvením. Vyšší cena v nás automaticky vyvolá dojem vyšší kvality – i když pro to není reálný důvod. Nápis prémiový tenhle efekt ještě zesílí. A člověk pak méně studuje detaily, víc dá na pocit.
Češi si připlácejí za pocit výjimečnosti
Údaje z maloobchodu naznačují, že výrobky s označením prémiové se běžně prodávají o desítky procent dráž než jejich základní varianty. Přesto si své kupce najdou. Řetězce navíc budují vlastní „prémiové“ řady, cenovka je výš, složení ale často odpovídá spíš střední třídě.
Ekonomové upozorňují, že si lidé pojem prémiový automaticky spojují s vyšší jakostí. Jenže jakost potravin určují konkrétní parametry – obsah masa, tuku, množství přídatných látek. Pokud zůstávají stejné, vyšší cena se do kvality jednoduše nepromítne, i když to tak na první pohled vypadá.
Typický příklad? Třeba mléčné výrobky. Prémiový jogurt může mít naprosto stejný obsah bílkovin i cukru jako levnější alternativa. Rozdíl je v designu kelímku, značce nebo sloganu na obalu. U čokolády rozhoduje podíl kakaa a použitý tuk, nikoli velký nápis na přední straně.
Odborníci na výživu proto radí dívat se hlavně na zadní stranu balení. Tam jsou čísla a konkrétní údaje. Přední část obalu slouží spíš k tomu, aby zaujala – někdy až moc.
Jak se nenechat nachytat
Nejjednodušší obrana je prostá: porovnat složení a cenu za jednotku hmotnosti. Když dva výrobky obsahují stejné suroviny ve stejném poměru, vyšší cena u „prémiové“ varianty nemusí dávat žádný smysl.
Vyplatí se sledovat hlavně:
- procento hlavní suroviny, například masa nebo kakaa
- množství přidaného cukru či soli
- zda výrobek neobsahuje náhražky a zbytečné přídatné látky
Někdy je rozdíl patrný až při opravdu pečlivém čtení. Pokud ale prémiová verze skutečně nabídne lepší parametry – vyšší podíl masa, kvalitnější suroviny – pak může být vyšší cena obhajitelná. To se stát může.
Samo slovo prémiový klamavé být nemusí. Problém nastává ve chvíli, kdy mu přisoudíme význam, který právně ani fakticky nemá. V době rostoucích cen potravin přitom může jít klidně o stokoruny měsíčně. Stačí méně věřit líbivým nápisům a víc sledovat konkrétní čísla, i když to zabere pár minut navíc.
Zdroje: dtest.cz, europa.eu, czso.cz, potravinynapranyri.cz
