Na první pohled běžná pauza na oběd. Jen krátká zastávka u mikrovlnky, než se člověk vrátí k počítači. Ale jedno úterý jsem si doma nechala krabičku a v kanceláři poprvé opravdu viděla, co si kolegové nosí. A upřímně – bylo to dost tristní.
V kuchyňce se sešla směs krabiček, papírových tašek a rychlovek z blízkých obchodů. Kolegyně si ohřívala zbytek těstovin posypaný troškou sýra, vedle bublala instantní polévka a další kolega přinesl hamburger z večerky. Všechno jídla, která člověka na chvíli zasytí, ale nikomu z nás nepřidají na energii.
Postupně jsem začala zjišťovat, že to není náhoda. Podle odborníků se mezi nejčastější problémy Evropanů řadí nízký příjem vlákniny a naopak vysoká spotřeba průmyslově zpracovaných potravin – a úplně stejný obrázek se odehrával každý den i v naší malé kuchyňce.
Obědy, které přežíváme místo toho, abychom si je užili
Většina lidí mezi třicítkou a padesátkou přepíná mezi pracovními schůzkami, vyřizováním mailů a domácími povinnostmi. Když se večer vrátí domů, vaření jde často stranou. Pak není divu, že druhý den sáhnou po něčem, co je hlavně rychlé. Jenže rychlost se tu často rovná průměrné chuti a mizernému složení.
Kolega Marek mi jednou řekl, že instantní polévky začal kupovat ve chvíli, kdy firma zrušila stravenky. „Je to spíš provizorium než jídlo,“ přiznal. Podobně byla na tom Jana se svou klasikou – těstoviny a kečup. Ne proto, že by to byla její oblíbená kombinace, ale protože nechtěla stát frontu v bistru. Odborníci přitom upozorňují, že podobně rychlé jídlo s vysokým obsahem sacharidů dělá paseku s hladinou cukru v krvi. A tomu odpovídaly i odpolední propady nálad, které se u nás objevovaly.
Když jsem se ze zvědavosti začala ptát, proč si lidé nevaří aspoň něco jednoduchého večer, většina odpověděla stejně – není čas. Přitom jednoduchý oběd člověk zvládne mnohdy rychleji, než cestu do fastfoodu. Výživoví specialisté říkají pořád to samé: trochu bílkoviny, příloha a zelenina. Nic rafinovaného, žádné zbytečné experimenty.
Jak jedna krabička rozpoutala debatu
Jednou jsem se rozhodla zkusit, co to udělá, když přinesu něco lepšího. Upekla jsem kuře, připravila bulgur s bylinkami a nabrala trochu větší porci. Nepotřebovala jsem si hrát na vzor, spíš mě zajímalo, jestli si toho někdo všimne. A všiml. Kolegové se ptali, kolik to stálo a jestli to není moc práce. Nebylo. Spíš to ukázalo, že není nutné spoléhat jen na instantní jídla nebo rychlé náhražky.
A pak se v kuchyňce rozjela debata, která by nás dřív nenapadla. O tom, jaké jídlo člověka nezahltí, co se dá udělat během půl hodiny doma a jak přitom nezruinovat rodinný rozpočet. Zuzana si už následující den připravila svou první domácí krabičku. Jednoduché jídlo, hotové do půl hodiny, a ještě s radostí v hlase, když vyprávěla, že konečně nemusela lovit bagetu na poslední chvíli.
Drobná změna, která může začít kdekoliv
Nejde o to stát se kuchařem roku. Potíž je spíš v tom, že člověk opakuje rutinu, která mu nevyhovuje, jen proto, že na ni zvykl. Stačí drobná změna – jeden domácí oběd týdně – a rozdíl se projeví rychle. Únava nepřijde tak brzy, člověk se líp soustředí a odpoledne není jen o přežívání.
U nás se z jedné malé změny stala skoro nepsaná tradice. A je docela pravděpodobné, že podobně by to mohlo fungovat i v jiných kancelářích. Stačí jen začít.
Zdroje: eurostat.eu, fnmotol.cz, cambridge.org, publichealthnutrition.org
