U večeře se mě moje desetiletá vnučka zeptala, jak jsme žili bez mobilních telefonů. Čekala jsem, že jde o domácí úkol, ale ona to myslela úplně vážně. Nedokázala si představit, že se lidé domluvili na schůzce a pak prostě přišli, nebo že se cestovalo bez blikající šipky na displeji. A tak jsem jí začala vyprávět o době, kterou její generace považuje skoro za pravěk.
Hned na začátku ji zajímalo, jak jsme se domlouvali, když jsme si nemohli kdykoli zavolat. Překvapilo ji, že slovo tehdy drželo pevněji. Když se člověk na něco dohodl, prostě se podle toho zařídil. Sociolog Tomáš Čermák z Univerzity Karlovy v jednom z rozhovorů připomněl, že změnit plán nebylo jednoduché, a tak lidé brali své závazky vážněji než dnes, kdy stačí pár kliknutí a domluva se otočí naruby.
Hledání informací bez klávesnice a dotykového displeje
Největší údiv ale přišel, když jsem jí popsala, že odpověď na obyčejnou otázku se tehdy někdy hledala i několik dní. Vzpomněla jsem si, jak jsme v knihovnách procházeli kartotéční lístky jeden po druhém, a ona se tvářila, jako bych jí popisovala nějaký obřad. Vysvětlila jsem jí, že to nebyl žádný výstřelek – jednoduše nebylo jiné cesty. A i odborné texty, například v časopise Knihovna na začátku tisíciletí, zmiňovaly, že tahle pomalejší práce s informacemi přirozeně podporovala trpělivost i lepší orientaci v tom, co člověk hledal.
Když přišla řeč na cestování, jen nevěřícně kroutila hlavou. Papírovou mapu znala jen z dobrodružných filmů a představa, že ji lidé běžně skládali a rozkládali na kolenou u krajnice, jí připadala komická. Popsala jsem jí, jak jsem při jízdě často fungovala jako neoficiální navigátor – hledala názvy obcí, čísla silnic a občas jsme se prostě ztratili. Bralo se to jako součást cesty, ne jako důvod k panice. A podle údajů Českého autoklubu se řidiči tehdy opravdu nejčastěji zamotali v okolí cizích měst, ale brali to s nadhledem.
Když si člověk pamatoval víc než jen PIN k telefonu
Když jsem jí řekla, že jsme si běžně pamatovali telefonní čísla, adresy nebo celé trasy, chvíli na mě jen nevěřícně zírala. Připadala jsem si jako iluzionista, který ukazuje trik bez rekvizit. Ujišťovala jsem ji, že to nebyl žádný dar navíc – jen zvyk, protože jsme se na svou paměť museli spoléhat denně. Psychologové v časopise Psychologie dnes už tehdy upozorňovali, že pravidelné používání mechanické paměti ji posiluje, zatímco dnešní děti mají většinu věcí uložených v telefonech, ne v hlavě.
Zeptala se, jestli to nebylo únavné. Přiznala jsem, že někdy ano. Ale zároveň to dávalo zvláštní jistotu – vědomí, že si člověk vystačí sám a není odkázaný na zařízení, které může kdykoli přestat fungovat. Ten nápad, že by mohla spoléhat jen na sebe, ji na chvilku pobavil i zaskočil.
Když staré příběhy překlenou dvě generace
Když jsem se dostala k vyprávění o večerech, kdy se doma hrály deskové hry nebo hrálo rádio na pozadí, ani mě nenapadlo, že ji to tolik zasáhne. Možná to bylo tím, že tehdejší čas měl jiné tempo – nikdo neutíkal od stolu, aby zkontroloval telefon. Výzkum Masarykovy univerzity z roku 2019 ostatně ukázal, že menší digitální ruch skutečně pomáhá rodinným vztahům držet pevněji.
Nesnažila jsem se jí předkládat idealizovaný svět. Jen jsem jí chtěla ukázat, že život bez mobilu nebyl prázdný ani nudný. Byl jednodušší, klidnější a člověk se víc soustředil na to, co je právě před ním. A několik věcí z té doby by se možná hodilo i dnešním dětem – třeba schopnost nenechat se rušit každou chvíli nebo prožít den bez pocitu, že jim něco uniká.
Když mě pak poprosila, abych jí příště povyprávěla další příběhy, překvapilo mě to. Nebylo to ze sentimentu, spíš ji fascinovalo, že obyčejné dny měly vlastní děj a že se dalo žít i bez neustálého pípání obrazovky. Možná právě to bylo pro ni úplně nejsilnější zjištění.
Zdroje: sociologickyustav.cz, knihovna.cz, autoklub.cz, psychologie.cz, muni.cz
